Ve volbách si vůči předchozímu hlasování prohodily pořadí dvě hlavní politická uskupení. Sociální demokraté tak mají právo první volby vládní koalice. Křesťanská Unie CDU/CSU sice zaznamenala svůj nejhorší volební výsledek v historii, ale s přehledem uhájila své místo v německém politickém duopolu. To také znamená, že Unie bude minimálně dominantní opozicí s kontrolou blokace případných změn ústavních zákonů, navíc historie německé politiky ukazuje, že rozhodně není předem mimo hru účasti na vládě. Zelení a liberální FDP posílily a tím také zvýšili šance, že se na vládnutí budou podílet.
Mezi těmito stranami se rozhodne o konečné podobě vládní koalice. Vítězná SPD zahájila vyjednávání se Zelenými a FDP. Středolevicová koalice "semafor" se nabízí jako nejpřirozenější řešení, když SPD jako vítěz voleb vyhlásila zájem vládnout a Zelení a FDP jsou ochotní vyjednávat. Zelení mají zkušenosti s vládou SPD před érou Angely Merkelové. Tato koalice by patrně našla společnou řeč v klíčových otázkách životního prostředí, imigrace, osobních svobod a vzdělávání. Trhy se možná obávají radikálního posunu ze strany Zelených, navíc i lídr SPD Olaf Scholz během koronavirové pandemie brojil proti ústavně zakotvené ústavní brzdě. Strany jsou si vědomy důležitosti restrukturalizace ekonomiky. Na druhou stranu právě FDP má v ekonomických otázkách blíže k Unii a liberalismus ztělesňuje minimalizací zásahu státu v hospodářství. Strana by proto neměla dopustit větší fiskální dobrodružství. Navíc i moc Zelených, byť historicky nikdy nebyla silnější, stále spíše spadá do ranku menších stran bez dominantní odpovědnosti, ale i bez hlavního slova.
Pokud se obě menší strany nedohodnou s SPD, zamíří k vyjednáváním s Unií. Psychologicky aliance po těžké volební porážce a odchodu Angely Merkelové do politického důchodu ohlásila zájem o konsolidaci v opozici, ovšem v politice nikdy nevíte a ta německá není výjimkou. Programově CDU/CSU, Zelení a FDP nejsou tak daleko, jak by se mohlo zdát. Koalice "Jamajka" podle barev stran odpovídající kombinaci karibské země byla mnohokrát zmiňována jako reálná možnost vládní koalice. Navíc s ničivými letními povodněmi nejen SPD ale i Unie rétoriku stočily k zeleným cílům, čímž přispěly k tomu, že volby nevyhráli Zelení.
Malé strany vládních jednání Zelení a FDP mohou tlačit velké soupeře do úzkých ale nesmí to přehnat. Vždyť hned tři ze 4 vlád Merkelové byly ustaveny díky velké koalici s SPD. I když se oba hegemoni německé politiky dušují, že tentokrát již ne, minulost ukázala, že když není kudy, vzdor všem předvolebním ne opět bylo ano. Unie i SPD mají s touto koalicí bohaté zkušenosti a to tak, že Německo zůstalo stabilní kotvou Evropy i jejím hospodářským motorem a přitom bez dlouhodobé újmy na dominanci obou stran na volebním kolbišti (pád Unie v posledních volbách je specifický a nesouvisí s velkými koalicemi) i když oscilace volebních preferencí těžce poznamenané koronavirovou pandemií kolísaly v silných výkyvech. S volbami se ale hlavní uspořádání stabilních větších a menších stran německé politiky vrátilo do dlouhodobých kolejí.
Existují tři základní možnosti dalšího vývoje, ani jedna z nich ale pravděpodobně nepřinese výraznou změnu německé politiky. Na novou vládu Německa, po 16 letech možná zcela jinou, netrpělivě čekají i Francie a celá Evropa. I v tomto případě ale nová vláda pravděpodobně nepřinese větší změny směřování Evropy ven z koronavirové pandemie restrukturalizací směrem k životnímu prostředí, digitalizaci. I navenek globálně Evropa s novým německým vedením patrně bude chtít hrát roli mediátora světových politických a hospodářských soupeřů USA a Číny.